Pohádka o Rumcajzlovi!

Kdysi dávno, asik tak před nějakými padesáti járy, žil byl na Dolním náměstí v Holomůci jakýsik takový vypitý ogár. Měl dlůhého šulina, panděro jak sódeček od šeráku, a co bolo nejdůležitější, kvalitní fůsiska až pupikovému ďoličku. Ten ogár chlastal svinsky rád rum a jeho fotryňa pocházala z Práglu všivého, tož mu šici říkali Rumcajlz.

Rumcajzl měl v podlůbí na Dolním náměstí takovů dilničku malů a v tej dilničce šil z psích kožek křusky pro místní socky, co si nemohly dovolit adidasky od Vietnamců, kurva. Pro kožky si chodil k hlavnímu dálničnimu tahu na Brno, víte, tamka je dycky přejetých čoklů svinky mnoho. Rumcajzlovi dycky stačilo lopató tu placatů mršinu seškrábnót z asfaltu, stáhnót ju a měl kvalitní materiál na ty svoje botečky jako.

Cesta do pravěku

Tož kurva, lidi zlatí! Neskaj vám napiču o takovém velikém dobrodrušstvi, jak sme sa s celó rodinó na chvilku vrátili fčase do dávných dop a jak to šecko bolo svinsky romantické, kurva! Začalo to tak, že sa starý jednó fpátek odpoledne začal vrtět na naši sedačce ze sešlapaných beden od banánu a Mamo, viš, to je  čpatné, jak tadyk takhle fort enem sedime a nic neděláme, měli bisme si opčas vyrazit někam do přirody, to člojeku dycki udělá dobře. Je to moc a moc zdravá vjec!